optimalizace PageRank.cz

Povídání o bylinkách

Vítejte  v sekci Povídání o bylinkách

Informace jsou čerpány z : Herbář léčivých rostlin Jiří Janča, Josef A.Zentrich díl 1 - 7, Naše léčivé rostliny Určování a užívání Ursula Stumpfová, Léčivé rostliny v praktickém bylinkářství, kosmetice a kuchyni Martin Gato, Velký atlas léčivých rostlin Penelope Odyová, Zdraví z boží lékarny Léčivé byliny , rady a zkušenosti Maria Treben, Farmakobotanika semenné rostliny Luděk Jahodář, Léčivé rostliny Ottův průvodce přírodou, 500 nejlepších receptů lidové medicíny Dionýz Dugas, Adaptogeny Byliny poskytující odolnost, vytrvalost a úlevu od stresu David Winston, Steven Maimes a z intenetu a samozřejmě i z vlastních zkušeností

Jednotlivá témata jsou spojena s níže uvedenými odkazy:

Obsahové látky / Recepty na domácí léčebné přípravky / Slovník latinských názvů

Články a úvahy

Bylinky vs. "vědecké" poznatky

Dovolte na úvod následující úvahy objasnit uvozovky v nadpisu, rozhodně není mým záměrem zpochybňovat skutečné vědecké výsledky, nicméně věda se v proměnách časů modifikuje poměrně často a leckdy protichůdně a o současném přetlaku, často až úsměvných „vědeckých" studií ani nemluvě. Tak páni vědci snad prominou.

Přistupme k bylinkám, tak že rostliny stvořila příroda primárně k obživě býložravců a všežravců, ale i např. hmyzu. Z toho důvodu obsahují nepřeberné množství vitamínů, minerálních látek, stopových prvků, tuky, sacharidy, vlákninu a ostatní výživové složky, a protože má příroda ráda pestrost, je jich opravdu až nepředstavitelné množství a zapojíme-li kombinatoriku, počtu variant, by se možná dobral výkonný počítač, ovšem jen za předpokladu, že bychom již všechny látky odhalili, ale k tomu se ještě ani zdaleka neblížíme. Jakkoli máme snahu brát rostliny jako neživé, není tomu úplně tak. Faktem je, že jsou formou živého organismu, tj. rodí se, stárnou, zrají, plodí, množí se a umírají. A jako takové, jsou vybaveny sloučeninami určenými primárně pro podporu jejich životního cyklu, k ochraně či regeneraci, a tak v nich nacházíme například látky hormonální, antimykotické, antibiotické, repelentní, ale i jedovaté.

Bylinky používá lidstvo na celém světě již po staletí a tak jak postupuje civilizace a vědecké studie, některé staré recepty se prakticky nemění a věda jejich tradiční užití dodatečně potvrzuje, zatímco jiné jsou překonány a nahrazovány novými kombinacemi či bezpečnějšími variantami. Příroda totiž vymyslela generické substituce již dávno před farmaceutickými firmami a tak lze najít byliny s podobným účinkem, resp. na určité obtíže je možné vybírat v přírodě z více variant. Bylináři využívají toho faktu ke kombinacím, kdy se byliny navzájem podporují a doplňují. Další možností je, při zachování základní (hlavní) úlohy jemně ladit dopad směsi podle požadovaného účinku, paralelních obtíží, osobní snášenlivosti či jen faktoru chuti. Osobně si myslím (na rozdíl třeba od Tradiční Čínské Medicíny) že chuť je důležitá. Bylo by bláhové se domnívat, že např. směsi obsahující hořčiny podporující produkci žaludečních šťáv a trávení, budou extra lahodné, ale doplňujícími bylinkami, lze chuť pro citlivější jedince korigovat a usnadnit tím užívání. Nevěřím tomu, že prostředek, který se Vám opravdu oškliví, může dlouhodobě pomoci, už jen proto, že ho většina lidí nebude dobrovolně užívat v době, kdy nejsou předmětné obtíže akutní. Byliny Vám umožní, vybrat si tu (bylinu, či směs), která Vašemu organismu sedí nejlépe. Tím se dostáváme k hlavní přednosti bylin a to je vždy originální kombinace substancí, kdy je hlavní účinná látka doplněna dalšími ať již identifikovanými, či dosud neznámými, jež jsou společně zodpovědné za výsledek. Vědci se již mnohokrát přesvědčili, že identifikovat, extrahovat a syntetizovat základní účinnou látku většinou nestačí, protože buď se nedostaví očekávaný efekt, či se naopak projeví nežádoucí vedlejší účinky.

Historicky vzato moderní farmakologie vychází z bylin. Bylo několik důvodů, proč se vyvinula ve svou nedávnou podobu. Vezměme popořádku nejprve ty „správné“ :i v historii byla poptávka po prostředcích, které by byli k dispozici, když jsou potřeba, bez ohledu na roční období, či jinou momentální dostupnost a tak se začaly byliny sušit, , vyráběly se z nich bylinná vína či lojová mazání, kdy ke konzervaci sloužily zase většinou jen byliny, které obsahují antimykotické, antibakteriální a antibiotické sloučeniny a silice, např. šalvěj, tymián apod., moderní doba jen dovedla tyto výrobky nejprve k dokonalosti a následně až za, kdy leckdy z původních přírodních předloh nezůstalo vůbec nic, ale za to výrobek vydrží 3 roky bez změny konzistence a tudíž je z pohledu úředníka v Bruselu bezpečný…..Ale neodbočujme. Další neoddiskutovatelný fakt je, že s ohledem na rostoucí populaci a rozpínající se civilizaci, která ubírá z přírodních lokalit, není bylin dostatek k pokrytí všech léčebných potřeb a i v rámci jejich ochrany, je žádoucí některé účinné látky vyrábět uměle.

A proto vědci, kteří se věnují detailnímu zkoumání toho jak byliny fungují, s plným respektem k přírodním zákonům, si zaslouží, aby byli uznáváni a oceňováni. Bohužel, ale to je jen jeden typ vědců. Poslední správný důvod existence moderní farmakologie, který chci uvést, je to, že vlivem zlepšující se výživy, hygieny, úrovně lékařské péče, se prodlužuje lidský život , kdy se projevují ve zvýšené míře nemoci,na které většinou v minulosti nedošlo, neboť lidé umírali v mladším věku na různé infekce, zranění, či ženy při porodech. O civilizačních nemocech z nadbytku, soustavného stresu, či průmyslového znečištění se ani nezmiňuji.

A teď ty hlavní „nesprávné“ důvody: za všechny ční to, že je to sakra dobrý byznys, protože nemocný člověk, je schopen dát prakticky cokoli aby mu bylo pomoženo, a toho jsou si některé farmaceutické firmy dobře vědomy (a nejen ony, abychom byli objektivní, z tohoto faktu těží i mnoho šarlatánů a pseudo léčitelů), ale domnívám se, že v posledním století dovedli tuto zvrácenost opravdu někdy až za hranice morálky, kdy vědomě nevyvíjejí přípravky k vyléčení nemoci, ale k jejímu, nejlépe celoživotnímu, léčení a pokud má přípravek vedlejší účinky, mají v záloze vždy další produkt, který tyto účinky tlumí, ale jako na potvoru má zase jiné vedlejší účinky a tak dále skoro jako v písničce o pejskovi, co sežral jitrničku……

Podívejte se kolem sebe a zvláště pokud zabrousíte mezi seniory, zjistíte, že berou léky po hrstech, leckdy i protichůdně, protože na tomto byznysu rádi participují i někteří lékaři, kteří jsou farmaceutickými firmami, či jejich obchodními zástupci, motivování až leckdy korumpováni k maximalizaci předepisování „správných“ léků. Ale to už je na jiné téma.

Samostatnou kapitolou moderní farmakologie jsou anestetika umožňující „šetrné“ chirurgické zákroky, či např. imunosupresiva používaná při transplantacích a mnoho dalších, to už jsou ale lékařské disciplíny, o kterých se přírodě ani nesnilo a proto na ně není vybavena, takže tuto část neopomíjím, nicméně není předmětem této úvahy.

Zpátky k bylinám. Díky opravdu až přesycenosti všemi možnými léky na cokoli (vyjma přípravků k léčbě ojedinělých nemocí, ty se bohužel nevyplatí vyvíjet) se stále více lidí obrací zpátky k přírodě, což je logické a v mnoha případech i správné, ale jak už bývá zvykem, neobejde se to bez komplikací, vyplývajících z několika faktorů.

Za prvé farmaceutické firmy se nechtějí vzdát „dobytých území“ a tak, když už není zbytí, zařadí do programu výrobu zaručeně přírodních extraktů, či (mých oblíbených) standardizovaných výtažků a při návštěvě lékárny tak máte pocit, že koukáte na přírodu v pestrobarevných krabičkách. Současně rozjedou masivní kampaň, že jen laboratorně extrahované a standardizované látky jsou ty pravé, protože zákazník přesně ví kolik mg vitaminu C, rutinu, či jiné látky si za své peníze kupuje a tudíž není ošizen. Co na tom, že většina zákazníků se řídí maximálně heslem čím více, tím lépe, protože povětšinou ani netuší, k čemu jsou ty látky dobré, ale v televizi krásná slečna vyprávěla, jak zhubla 30 kg (kam zmizela přebytečná kůže ani slovo), či tančil rozverný důchodce, který nemusel opustit partnerku na parketu, protože užívá správný bylinný prostředek na zbytnělou prostatu.

Druhým a v našich zeměpisných šířkách (míníc Evropu), až tragikomickým faktorem je bruselský úředník, který (v lepším případě) hnán dobrými úmysly tatíčka ochranitele či motivován farmaceutickými lobbisty, jsa vybaven mocí, razítkem a funkcí, přičemž obvykle jeho jedinou kvalifikací je „tvrdá“ stranická práce, vyráží na křížové tažení, určujíc co je pro mne, Vás, Vaše blízké dobré a co ne, protože občané by mohli být oklamáni a on je tu od toho, aby tomu zabránil. Co na tom, že pomineme-li děti, seniory, či jedince mentálně indisponované, vyžadující ochranu před dravci, žijí v našich zeměpisných šířkách lidé svéprávní, povětšinou vzdělaní a primárně zodpovědní za svůj život. A s ohledem na vydobytou demokracii i s právem rozhodovat o sobě a svém životě. Faktem je, že mesiášský komplex v mnoha úřednících přetrvává. (Nezastávám se v žádném případě anarchie a souhlasím s heslem, že svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda druhého, a proto je třeba, aby existovala jistá obecná pravidla, ale není nutné mít metodický pokyn na každý úkon od čištění zubů až po správný počet přežvýknutí chleba před polknutím, aby náhodou nedošlo k zadušení zhltnutou skývou).

Třetím a bohužel velmi škodlivým (možná si troufám říci i nejhorším) faktorem, jsou všichni šarlatáni, pseudo léčitelé a podobná individua (rozlišujme prosím od skutečných léčitelů a bylinářů), kteří se vyvážejí na vlně tohoto zájmu, snaží se manipulovat zoufalými nemocnými, či jejich příbuznými, inkasují nehorázné peníze, v lepším případě za bylinné čaje, v tom horším za život ohrožující rady typu: „rakovinu je třeba vyhladovět“, hlavně do sebe nepouštějte chemické jedy apod. Tyto praktiky, byť jsou v menšině, jsou mediálně velmi atraktivní a poskytují silné argumentační střelivo prvním dvěma skupinám.

To vše má za následek, že lidé jsou z části odrazeni potenciálními riziky a nepodstatná není ani lenost či nedostatek času, protože zhltnout prefabrikovanou tabletku je přeci jen pohodlnější. Je nutné říci, že většina takových preparátů má jisté opodstatnění, ale co je občas  za hranou, jsou ceny některých takovýchto výrobků, je však výhoda demokracie a Vaší svobodné volby zda si koupíte nejmenovaný olej v lahvi a budete užívat po lžičkách, či dáte 3 x více za tobolky s čtvrtinovým obsahem.

Myslím, že pozornost věnovaná přírodním preparátům je určitě na místě, je ale třeba abychom si zachovali odstup, zdravý rozum a nadhled a nenechali sebou manipulovat ani jednou skupinou. Dnes ve světě přemíry informací není jednoduché oddělit zrno od plev, ale určitě stojí za to věnovat trochu úsilí poznávání tradičních moudrostí (například kmín k vaření brambor nedávali naše babičky jen tak pro nic za nic), otevřít svá srdce a mysl bylinkám a pustit si je, třeba jen zlehka, do života. Jedno jestli jako tradiční koření usnadňující např. trávení některých hůře stravitelných či těžších jídel, či jako lahodný uklidňující čaj po hektickém dnu.

 

Bylinky vs. věda 2) ….. něco historie

Jeden z prvních čínských herbářů – Classic of Materia Medica Šen Nonga, datován do 1. až 2. století n. l., obsahuje na 365 léčivých prostředků. Jednoznačně převažují rostliny, ale nechybí ani některé výtažky z minerálů nebo zvířat. Řecký lékař Dioscorides v 1. století n.l. popisuje cca 400 rostlin, zatímco v dnešní době je známo až neuvěřitelné množství bylin s léčivými účinky. Např. jen čínská Materia Medica jich obsahuje na 5800 , indická cca 2500 a nejméně na 800 rostlin je běžně sbíráno pro léčivé účinky v tropické Africe. Ve střední Evropě je podrobně popsáno cca na 300 rostlin pro současnou lékařskou praxi ( tedy oficiálně uznané) s tím, že další až tisíce rostlin jsou známy a užívány, po většinou, pouze léčiteli ze všech koutů světa. Existuje obecná úvaha, že stačí podrobná znalost cca 150 až 200  léčivých rostlin k pokrytí léčby většiny lidských onemocnění.

Krom ortodoxních drog jako je např. Náprstník červený (sloužil jako zdroj digoxinu a digitoxinu, toxických látek, které se užívají k léčbě srdečních obtíží dodnes), přes běžně známé a užívané léčivky např. heřmánek, máta apod., má léčivé účinky i většina rostlin používaných k obživě. Znalostí jejich účinků, můžeme tedy ovlivňovat své zdraví, tou nejpřirozenější cestou, správnou stravou .

I když terapeutické účinky mnoha rostlin nebyly vědecky prokázány, neznamená to, že nefungují, většina tradičních užití pochází z letité praxe, kdy léčitelé, šamani i středověcí lékaři, odpozorovali a následně, pokusy na dalších nemocných, potvrdili léčebné účinky. Tyto pak předávali svým následovníkům, či později poznamenávali pro budoucí generace. V dnešní době stále pokračují výzkumy, které se snaží odhalit nejen účinné látky, ale i mechanismus jakým tyto látky resp. kombinace působí a vyvinout další nové přípravky na léčbu nemocí „nové“ doby. S ohledem na výše uvedené počty léčivých rostlin na  celém světě, je zřejmé, že jejich vědecké prozkoumání, bude trvat celé generace a je tedy otázka , jestli se chceme vzdát pomoci osvědčených tradičních bylin ( tak jak nás směřuje EU svými nařízeními), protože za našeho života k vědeckému potvrzení většiny účinků jistě nedojde, nebo zda, s respektem k přírodě a naslouchání potřebám svého těla i duše, pokračovat v historické tradici používání léčivých rostlin.

Tradiční péče o zdraví se zabývá stejnou měrou prevencí chorob, jako jejich léčením a odpovědnost za uzdravení  klade stejnou měrou na pacienta jako na lékaře. Lhostejno zda řecký lékař Hippokrates, zakladatelé Ajurvédy, či tradiční čínská medicína, všechny tyto zdroje se shodují na potřebě čerstvého vzduchu, osobní hygieny, pohybu a střídmosti v jídle. Za dnešní dobu k tomu můžeme přidat ještě potřebu eliminace stresu ať meditací či relaxací, hlavní je nenechat se pohltit (a vnitřně „sežrat“) negativními emocemi a tlakem na výkon a výsledek.

Užívání jednoduchých rostlinných přípravků, nás může navést na cestu zodpovědnosti za své zdraví, kdy místo odstraňování následků (příznaků nemoci), můžeme při správném naladění na potřeby vlastního těla, rozpoznat rozvíjející se počátky nemoci a začít včas léčit příčiny, případně posílit organismus k vlastní ochraně a obnovit základní energetickou rovnováhu jak tělesnou, emociální, tak i duševní.

Staré civilizace – bylinářství v historii

První známky o použití bylin pro léčebné účely pocházejí z papyrů okolo roku 1700 př.n.l., které se zmiňují  o používání rostlin jako je česnek či jalovec pro lékařské účely. Za vlády faraona Ramsese III se používat výtažek z máku k uklidnění plačících dětí a konopím se léčily oční obtíže , podobně jak v dnešní době např. zelený zákal.

Do dob Hippokrata (Řecko 468 – 377 př.n.l.) evropské bylinářství přejalo ideje z Asýrie a Indie,  které považovaly za jedny z nejcennějších bylin bazalku a zázvor a již tehdy pracovalo s teorií základních tělesných tekutin.

Hippokrates roztřídil veškeré byliny a potraviny podle jejich hlavních vlastností na horké a studené, suché a vlhké. A základem jeho lékařské teorie bylo udržovat vzájemnou rovnováhu mezi nimi, doplněnou o pohyb či cvičení, nejlépe na čerstvém vzduchu, kdy čerstvý vzduch, byl sám o sobě léčebným prvkem.

Pedanius Dioscorides sepsal knihu De Materia Medica kolem roku 60 n.l. a ta se stala standartní lékařskou učebnicí pro následujcích cca 1500 let. Již tehdy popisoval močopudný účinek petržele, fenykl, jako prostředek podporující tvorbu mateřského mléka či odvar z jablečníku doplněný medem pro usnadnění vykašlávání.

Staří Řekové obecně uznávali teorie čtyř prvků, vztahujících se ke čtyřem ročním obdobím, čtyřem živlům, čtyřem tělním tekutinám a ke čtyřem typům lidské povahy, podle převažujícího prvku. Skupiny měli srovnány následovně:

Země / Sangvinik / Krev / Jaro

Oheň / Cholerik / Žlutá žluč / Léto

Vzduch / Melancholik / Černá žluč / Podzim

Voda / Flegmatik / Hlen / Zima

Podle toho se volily byliny k nastolení rovnováhy mezi prvky. Na příklad vysušující tymián či yzop při nadmíře hlenu, nebo prohřívající kasie, čemeřice či zázvor pro vypuzení černé žluči, způsobující chlad.

Řecké lékařské teorie pronikly do starého Říma kolem roku 100 př.n.l., kde se ale postupně lékařství proměnilo v mechanickou činnost a dobrý byznys s komplexními, vysoce ceněnými bylinnými prostředky.

Do opozice těmto praktikám se postavil Claudius Galenus (131 – 199 n.l.), dvorní lékař Marca Aurelia. Několik staletí byla respektována jeho, rozsáhle rozpracovaná Hippokratova teorie o čtyřech základních tělesných tekutinách – krvi, hlenu, černé a žluté žluči. A jeho lékařské knihy se staly uznávanými učebnicemi nejen v Římě, ale následně i u arabských a středověkých lékařů. Do dnes dominují Galénské teorie medicíně Unani, praktikované např. v muslimském světě nebo v Indii.

Po pádu Římského impéria v 5. století, se centrum vzdělanosti přesunulo na východ, do Konstantinopole a Persie. Arabové přejali Galenovy principy, doplnili je o egyptské historické poznatky a vlastní zkušenosti. Tento koktejl poznání a praxe se pak vrátil zpět do Evropy, během arabských nájezdů. Pravděpodobně nejvýznačnějším dílem té doby je Souhrn pravidel v lékařství, které shrnul Avicenna ve své knize. Kitáb-al-Qánún alias Canon medicinae. Kniha vycházela s galenických teorií, byla přeložena do latiny a importována na západ, kde se stala jednou z nejvýznačnějších lékařských učebnic.

Seznamte se s výzvou Nedejme si přírodu !

 

 

TOPlist